Já si ho pamatuji ze začátku šedesátých let, kdy se přestal holit a stříhat si vlasy, nosil stále stejné oblečení, hnědý oblek a posléze pověstný hnědý tvídový kabát.
Jako děti jsme se ho zpočátku bály. Jednou nás oslovil. Měl velmi příjemný hlas a bezelstné modré oči. A tak začalo naše přátelství mezi panem Miroslavem, mnou a mým o rok mladším bratrem Jiřím.
Pan Tichý byl jako starší bratr. Jezdil s námi na kole, bruslil na místním potoku, hrál nám divadlo. Později, když jsme s bratrem studovali, nám dělal na dvoře výstavy svých obrazů. Také nám ukazoval fotografie. Ale hlavně jsme měli rádi dlouhé diskuze o umění, historii, politice.
Měl jiný světový názor než oficiální, nicméně nebyl bojovníkem proti režimu, odlišoval se svým vzhledem a chováním.
Doktor Roman Buxbaum byl také jedináček, žil v Praze a jako malý chlapec jezdíval k babičce na prázdniny, která bydlela v naší ulici a věkově patřila k vrstevnicím paní Žofie Tiché, matky pana Miroslava.
V roce 1968 rodina doktora Buxbauma emigrovala do Švýcarska. Do Kyjova se doktor Buxbaum vrátil na počátku osmdesátých let na několik krátkých návštěv. Vždy pobyl u babičky tak tři dny a jel do Prahy. Maloměsto nebylo pro něho zajímavé. Určitě se setkal i s panem Tichým, který nám vždy o něm vyprávěl. Pan Tichý neměl doktora Buxbauma nijak v lásce. Jasně si pamatuji, jak nám vyprávěl, že prý Roman Buxbaum trpí kleptomanií, proto s ním v mládí jeho otec chodil dvakrát týdně k psychiatrovi a přesto to nepomohlo. Koncem devadesátých let se doktor Buxbaum znovu objevil v Kyjově i s kameramanem a asi tři dny natáčel svůj film. Pan Tichý nebyl nadšený, několikrát natáčení přerušili. V tu dobu pan Tichý již začínal trochu pít, a tak sklenička všechno spravila. Skutečně se o pana Tichého začal doktor Buxbaum zajímat v roce 2002, kdy mě navštívil a chtěl ode mne koupit všechny fotografie. Neřekl, jaké má plány, pouze to, že chce, aby sbírka zůstala celá, chce fotografie ošetřit a uchovat. Já jsem mu část fotek prodala, jednak jsem mu věřila, jednak jsem chtěla mít od něho klid. Doktor Buxbaum dokonale ovládá a využívá manipulaci s lidmi, dovede úporně naléhat.
V této situaci napsal také dokumenty, potvrzení, že on jediný se stará o Miroslava Tichého, on jediný má právo šířit jeho dílo a toto si nechal mnou podepsat. Nikdy by mne nenapadlo, že svoje slátaniny bude vydávat za oficiální dokumenty. Pozornému čtenáři nemůže uniknout zvláštní sloh a oslava Romana Buxbauma.
Ten, kdo zná pana Tichého, musí ihned poznat, že údaje v těchto dokumentech nemohou být pravdivé.
Doktor Buxbaum si rád nechával vyprávět mé zážitky s panem Tichým, které vydával za své vlastní. Tak si například přivlastnil Tarzana v důchodě. Vyprávěla jsem mu, že jednou se pan Tichý houpal na dvoře na šňůře a já jsem mu řekla, že je jako Tarzan a on se smíchem odpověděl, že je Tarzan, ale v důchodě. A takových historek je mnoho, které Roman Buxbaum nemůže znát, protože v Kyjově nikdy delší dobu nežil.
Celý jeho příběh je založený na nepravdě. Pan Tichý nikdy nesouhlasil s jeho výstavami, nikdy mu nedaroval žádný fotoaparát ani jiné zařízení a dokonce tvrdí, že mu nedal ani žádnou fotografii.
Co se týká nadace Tichý oceán, doktor Buxbaum všude prohlašuje, že nadace podporuje sociální a kulturní aktivity v Kyjově. Není to pravda. Nadace nepodporuje ani pana Tichého. A projekt Artists for Tichy a Tichy for Artists je úplná kamufláž, o které autor Miroslav Tichý nic neví a doktor Roman Buxbaum došel ke slušné sbírce současného umění. O Miroslavovi Tichém toho vím skutečně mnoho, celá léta jsme s ním byli v úzkém kontaktu a nyní asi již devět let o něho moje rodina pečuje. Bez pomoci manžela a dcery bych to zvládla stěží.
Jana Hebnarová
Pravdivý příběh o Miroslavu Tichém
Rodina pana Miroslava Tichého se do sousedního domu přistěhovala tehdy, když bylo mojí mamince osm a panu Miroslavovi čtyři roky. Jeho rodiče a mí prarodiče měli mezi sebou velmi dobré sousedské vztahy. Miroslav byl jedináček a vyrůstal jako ostatní děti. Na kyjovském gymnáziu se začal projevovat jeho talent, ale stále ještě byl jeho život normální. Po ukončení studia odešel do Prahy na Akademii výtvarných umění, kterou nedokončil a vrátil se do Kyjova.Já si ho pamatuji ze začátku šedesátých let, kdy se přestal holit a stříhat si vlasy, nosil stále stejné oblečení, hnědý oblek a posléze pověstný hnědý tvídový kabát.
Jako děti jsme se ho zpočátku bály. Jednou nás oslovil. Měl velmi příjemný hlas a bezelstné modré oči. A tak začalo naše přátelství mezi panem Miroslavem, mnou a mým o rok mladším bratrem Jiřím.
Pan Tichý byl jako starší bratr. Jezdil s námi na kole, bruslil na místním potoku, hrál nám divadlo. Později, když jsme s bratrem studovali, nám dělal na dvoře výstavy svých obrazů. Také nám ukazoval fotografie. Ale hlavně jsme měli rádi dlouhé diskuze o umění, historii, politice.
Měl jiný světový názor než oficiální, nicméně nebyl bojovníkem proti režimu, odlišoval se svým vzhledem a chováním.
Doktor Roman Buxbaum byl také jedináček, žil v Praze a jako malý chlapec jezdíval k babičce na prázdniny, která bydlela v naší ulici a věkově patřila k vrstevnicím paní Žofie Tiché, matky pana Miroslava.
V roce 1968 rodina doktora Buxbauma emigrovala do Švýcarska. Do Kyjova se doktor Buxbaum vrátil na počátku osmdesátých let na několik krátkých návštěv. Vždy pobyl u babičky tak tři dny a jel do Prahy. Maloměsto nebylo pro něho zajímavé. Určitě se setkal i s panem Tichým, který nám vždy o něm vyprávěl. Pan Tichý neměl doktora Buxbauma nijak v lásce. Jasně si pamatuji, jak nám vyprávěl, že prý Roman Buxbaum trpí kleptomanií, proto s ním v mládí jeho otec chodil dvakrát týdně k psychiatrovi a přesto to nepomohlo. Koncem devadesátých let se doktor Buxbaum znovu objevil v Kyjově i s kameramanem a asi tři dny natáčel svůj film. Pan Tichý nebyl nadšený, několikrát natáčení přerušili. V tu dobu pan Tichý již začínal trochu pít, a tak sklenička všechno spravila. Skutečně se o pana Tichého začal doktor Buxbaum zajímat v roce 2002, kdy mě navštívil a chtěl ode mne koupit všechny fotografie. Neřekl, jaké má plány, pouze to, že chce, aby sbírka zůstala celá, chce fotografie ošetřit a uchovat. Já jsem mu část fotek prodala, jednak jsem mu věřila, jednak jsem chtěla mít od něho klid. Doktor Buxbaum dokonale ovládá a využívá manipulaci s lidmi, dovede úporně naléhat.
V této situaci napsal také dokumenty, potvrzení, že on jediný se stará o Miroslava Tichého, on jediný má právo šířit jeho dílo a toto si nechal mnou podepsat. Nikdy by mne nenapadlo, že svoje slátaniny bude vydávat za oficiální dokumenty. Pozornému čtenáři nemůže uniknout zvláštní sloh a oslava Romana Buxbauma.
Ten, kdo zná pana Tichého, musí ihned poznat, že údaje v těchto dokumentech nemohou být pravdivé.
Doktor Buxbaum si rád nechával vyprávět mé zážitky s panem Tichým, které vydával za své vlastní. Tak si například přivlastnil Tarzana v důchodě. Vyprávěla jsem mu, že jednou se pan Tichý houpal na dvoře na šňůře a já jsem mu řekla, že je jako Tarzan a on se smíchem odpověděl, že je Tarzan, ale v důchodě. A takových historek je mnoho, které Roman Buxbaum nemůže znát, protože v Kyjově nikdy delší dobu nežil.
Celý jeho příběh je založený na nepravdě. Pan Tichý nikdy nesouhlasil s jeho výstavami, nikdy mu nedaroval žádný fotoaparát ani jiné zařízení a dokonce tvrdí, že mu nedal ani žádnou fotografii.
Co se týká nadace Tichý oceán, doktor Buxbaum všude prohlašuje, že nadace podporuje sociální a kulturní aktivity v Kyjově. Není to pravda. Nadace nepodporuje ani pana Tichého. A projekt Artists for Tichy a Tichy for Artists je úplná kamufláž, o které autor Miroslav Tichý nic neví a doktor Roman Buxbaum došel ke slušné sbírce současného umění. O Miroslavovi Tichém toho vím skutečně mnoho, celá léta jsme s ním byli v úzkém kontaktu a nyní asi již devět let o něho moje rodina pečuje. Bez pomoci manžela a dcery bych to zvládla stěží.
Jana Hebnarová